Prokletí básníci se študáky

Ne vždy se zadaří být na divadelním představení o životě básníků Verlaina a Rimbauda s bandou studentů v hledišti.

Přijal jsem tuhle pozvání na polední divadelní představení, které se konalo primárně pro studenty, resp. možná žáky nejvyšších ročníků základní školy. Ale hru Jarka Hylebranta s názvem Smím tě políbit, než chcípnu?, jsem vidět chtěl a šlo o jednu z mála možností.

Hra vypráví o zvláštním vztahu básníků Paula Verlaina (hraje ho Michal Vaněk, mně známý spíše jako muzikant) a Arthura Rimbauda (Jarek Hylebrant) a má několik rovin – rodinnou, profesní a obecně vztahovou. Navíc je vidět, že si autor a další herci vyhráli s různými detaily, ale o tom mluvit nechci.

Už před představením jsem se vrátil díky pro mne neobvyklému publiku do svých mladických let. Podobně jsme hlučeli i my, měli legraci z každého náznaku. Doba samozřejmě pokročila kupředu – tamo se k sobě tulili dva hoši, onde si studentíci vytáhli iPhony a chytré telefony a pařili na nich hry. Asi sedm chytrých zařízení jsem napočítal já i kdosi za mnou, kdo skutečnost nahlas glosoval.

Inu, a když začalo představení, vše bylo důvodem k pobavenému smíchu. Věta o zvláštní atmosféře v Paříži vyvolala pobavení, protože i nad hledištěm panovala tou dobou zvláštní atmosféra. Touhy Verlaina mít sex se svou těhotnou manželkou vzbudily u mužské části publika pobavený smích, u dívek soucitné zachvění.

Když si Verlaine zapálí cigaretku a kouř došel do hlediště, tu se obrátili někteří chlapci na pravděpodobně experta na tuto problematiku, a to se sugestivní otázkou, co ten na jevišti kouří? Joint však potvrzen nebyl.

S postupem děje však i na otrlých brzy mužích šlo znát, jak se do hry dostávají. I ti dva nejdrsnější schovali své hry. Dívky byly vtaženy do děje už od začátku. Soucítily s krutým osudem Verlainovy těhotné manželky, kterou tento opustil kvůli hospodskému povaleči.

Ale v jisté chvíli už i skoro muži začali fandit – naposledy jsem to viděl na dětském představení s klaunem Kostkáčem, kde děti ze školky včetně našeho syna fandily nahlas postavičkám na jevišti a radily jim z hlediště, co mají dělat, a dávaly najevo, jak by s tím zlořádem zatočily. Ty děti tedy. Ale i ti ještě nedospělí muži v hledišti se chovali podobně.

V určité chvíli nezářil v hledišti ani jeden displej telefonu, naopak se z jedné strany ozývaly odborné hlasy o rozdvojené osobnosti Verlainově, a že jde o vážnou psychickou poruchu, z jiné strany odsouzení Verlaina, že už podruhé nazval svou ženu děvkou.

Došlo i k nečekané situaci, kdy Jarek Hylebrant rozsedl na jevišti nečekaně židli, ale improvizační talent mu nechybí a ani nebylo znát, zda jde o vtip nebo náhodu, protože za několik minut později – ve scéně v pařížské mansardě – hodí druhou židlí přes jeviště. A v publiku se ozval vyděšený povzdech: „Už druhá!“ (Myšleno: Ten Rimbaud byl ale neotesanec a hrubec.)

Když jsem pak odcházel z Divadla Na Jezerce, měl jsem o čem přemýšlet. Hra mi dala několik impulsů – člověk si najednou o to víc začne vážit své rodiny a svých dětí, protože je s nimi spokojený a rád. Přemýšlí nad talentem, kterým Bůh obdařil dva básníky, ale jejich společné působení se ukázalo být nikoliv tvorbě prospěšným, ale sebezničujícím.

Líbily se mi i herecké výkony obou představitelů básníků – už dlouho jsem neviděl podobně hravý přístup, a přitom tak profesionální.

Inu, a potěšilo mne, že vlastně současná mládež sice je v určitém vnímání poněkud pozadu, ale naštěstí v sobě skrývá i tu citlivou část a duši, která se ráda nechá vést a okouzlit i něčím hezkým.