Kdysi jsem se hádal s kamarádem o jméno jednoho herce. Nevím ani proč, snad že mi to náhodně řekli rodiče, nebo jsem si to někde špatně přečetl v programu, že se jmenuje tak a tak. Kamarád tvrdil jiné jméno.
Hádal jsem se do krve, přesvědčen o své pravdě. Byl jsem si naprosto jistý. Ale stačilo se podívat do titulků jednoho z filmů, kde hrál, a musel jsem – značně překvapen a vykulen – přiznat svůj omyl. Nechápal jsem, jak je to možné. Ale bylo.
Pamatuji si, že pocity jsem neměl nijak milé. Cítil jsem se zahanben a dokonce podveden. Jak je možné, že jsem neměl pravdu?
Naštěstí o nic nešlo, jen o jméno herce. Ale jsou v životě důležitější rozepře, kdy jsme přesvědčeni o své pravdě a tvrdě ji hájíme. Ani netušíme, jak a kde jsme se k té „pravdě“ dostali, třeba od rodičů, nebo z televizního programu?
Daleko horší však je, že u „větších“ pravd, než je jméno herce, odmítáme přistoupit na logické důkazy našeho omylu. Vždyť jsme to někde četli, tak to musí být pravda. Že se mohli v tom časopisu mýlit, nebereme v potaz.
Dokonce jsme schopni sestavovat skupiny lidí k naší podpoře, kteří jsou stejného smýšlení – nejspíše si přečetli stejné číslo časopisu a teď – bez ověření fakt – neustále papouškují ty stejné fráze.
Určitě je to kvůli tomu pocitu, jenž by musel přijít ve chvíli, kdy se přiznáme k vlastní chybě. Ten pocit zahanbení a šrám na vlastní neomylnosti! Cítíme se zraněni a zranitelní, náš dokonalý image má škraloup.
A přitom si málokdo uvědomuje, že všem kolem nás je jasné, že nejsme dokonalí. Nikdo není dokonalý. A že právě naopak – tím, že umíme přiznat vlastní chybu, v očích těch druhých stoupneme na ceně.
